Dojídat, nebo ne? Proč program "sněz všechno" vede k přejídání a jak se z něj osvobodit

"Sněz to, děti v Africe mají hlad."
Věta, kterou většina z nás v dětství slyšela. A právě tahle věta je příkladem toho, jak hluboko v nás zakořenil program dojídání.
Možná to taky znáte: sedíte u stolu, už necítíte hlad, ale stejně do sebe cpete posledních pár soust. Protože je to tak "správně". Protože jinak by to bylo plýtvání. Nebo aby měl kuchař radost.

Jenže pravda je jiná: Dojídání není povinnost. Je to naučený zvyk. Program, který si můžeme přeprogramovat ve svůj prospěch.

Proč vlastně dojídáme? A proč je to problém

Dojídání často nemá nic společného s hladem. Naopak. Jíme dál, i když tělo už dávno říká "dost". Proč? Důvodů může být víc:

• Naučené vzorce z dětství. Byli jsme učeni, že dojíst je slušné. Že talíř musí být prázdný.

• Pocit, že by bylo škoda to vyhodit. Strach z plýtvání vede k tomu, že "plýtváme" vlastním zdravím.

• Společenský tlak. Nechceme urazit hostitele. Nebo chceme udělat radost kuchaři.

• Velké porce. Restaurace nebo rodinné porce bývají větší, než reálně potřebujeme.

Výsledek? Ignorujeme signály sytosti a přejídáme se. Tělo je zahlcené, trávení zpomalené a kila jdou nahoru.

Nejsme popelnice. Jíme pro sebe, ne pro talíř

Tohle je věta, kterou často říkám svým klientům:
"Nejste popelnice. Vaše tělo není odpadkový koš pro zbytky z talíře."

Porce na talíři není povinnost. Je to nabídka.
A vy máte právo říct: "Děkuji, stačí."

Jíst do plnosti a přejídat se proto, že "by to byla škoda", je mentální past. Jídlo si zaslouží úctu – ale ne na úkor vašeho zdraví.

Jak poznat, že máte DOST?

Tělo umí říct dost. Jen jsme se to odnaučili poslouchat. Když jíme pomaleji a vědomě, začneme signály sytosti opět vnímat. Jak poznat, že už máte dost?

• Ztrácíte chuť. Jídlo už "není tak dobré".

• Cítíte lehké naplnění v břiše.

• Máte přirozenou chuť skončit.

Pokud si nejste jistí, zkuste během jídla na chvíli odložit příbor a vnímat, jak se cítíte.
Je to hlad, nebo zvyk?

Co dělat místo dojídání?

Tady je pár praktických tipů, které doporučuji nejen svým klientům, ale i na firemních přednáškách:

1. Nechte si zbytek na později.
   Schovejte nedojedené jídlo do krabičky. Dáte si ho až budete mít znovu hlad. Zbytky nejsou ostuda, ale investice do budoucího jídla.

2. V restauraci si klidně řekněte o zabalení.
   Nejsme povinni dojíst vše, co nám naservírují. Sebevědomě požádejte o krabičku. Jde o vaše zdraví, ne o dojem.

3. Nabírejte si menší porce.
   Doma i v restauraci. Pokud budete mít ještě hlad, můžete si přidat.

4. Řekněte "děkuji, stačí".
   Mějte připravenou větu pro hostitele nebo pro sebe. Pomáhá to překonat pocit viny.

5. Přepište starý program.
   Opakujte si: "Dojídání není povinnost. Je to zvyk, který mě přejídá."

Dojídání je mentální program. A ten jde přepsat

Možná vás uklidní, že nejste sami. Program "sněz všechno" máme zakořeněný generace. Je to naučený automatismus, nikoli přirozená potřeba těla. Dobrou zprávou je, že s trochou trpělivosti a praxe se dá změnit.

Začněte vnímat, kdy jíte z hladu – a kdy jen proto, že se to má. Váš vztah k jídlu se postupně změní.

Přestaňte dojídat. Začněte žít lehčeji

Přejídání není řešení. Je to jen cesta, jak umlčet naučený program.
Největší úleva přichází ve chvíli, kdy si dovolíte nedojíst.
Jíst podle sebe, ne podle pravidel v hlavě.

Proto se nebojte:

• Nechat sousto na talíři.

• Nechat si zabalit zbytek jídla.

• Říct "děkuji, mám dost".

Tím dávate tělu i sobě to nejlepší – respekt.

A co vy? Máte pocit, že vás program dojídání stále ovládá?

Pokud chcete vědět víc, sledujte můj blog nebo napište - www.nutriporadenstvi.cz